Základní náhled na práci přesčas a její limity
Pracovněprávní vztahy, Pracovní smlouvy, Ostatní, Smlouvy
Základní náhled na práci přesčas a její limity
“Pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel a určí začátek a konec směn.”
Tak zní ustanovení § 81 odst. 1 zákoníku práce. Zároveň jsme si již vžili základní poučku o tom, že délka týdenní pracovní doby činí 40 hodin. Bohužel je velmi lehce představitelná situace, kdy se těšíte na to, že půjdete po práci domů, kdežto Váš šéf má poněkud jiné plány. Vyžaduje po Vás, abyste vykonávali práci přesahující tuto týdenní stanovenou pracovní dobu – neboli, abyste vykonávali práci přesčas.
Práce přesčas se vyznačuje tím, že ji nařizuje zaměstnavatel, je prováděna mimo rozvrh pracovních směn a je konána nad rámec týdenní pracovní doby. Jedním z dalších definičních znaků práce přesčas je podle ustanovení § 93 odst. 1 zákoníku práce i to, že ji lze vykonávat pouze výjimečně. Toto ustanovení jde ruku v ruce s ustanoveními limitujícími rozsah práce přesčas.
Základní časové limity práce přesčas
Jak jsme již zmínili, práce přesčas je zákoníkem práce limitována. Základní časovou limitaci je možné nalézt v ustanovení § 93 odst. 2 až 4.
Základní ustanovení říká, že práce přesčas nesmí být vykonávána více než 8 hodin v jednom týdnu a zároveň nesmí dojít k překročení hranice 150 hodin za rok. I když je zákoník práce spíše striktní, co se týče ochrany zaměstnance, tak v tomto případě dovoluje rozšíření tím, že uvádí, že je možné dané hranice překonat. Podmíněno to však je dohodou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.
Pokud by tedy zaměstnavatel vyžadoval práci přesčas ve větším rozsahu, musel by s tímto souhlasit i zaměstnanec. V případě dohody zákoník práce stanovuje další limity, které prakticky uvádí, že práce přesčas mohou být v nejširší míře vykonávány až 416 hodin za rok.
Kdo má absolutní zákaz práce přesčas?
Výše uvedené limity práce přesčas upravují pouze jakýsi časový rozměr výkonu přesčasů. Tyto limity se navíc dají do jisté míry překonat na základě dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Existují však zákazy, které jsou absolutní a nedá se s nimi hýbat.
Jedná se o absolutní zákaz nařízení práce přesčas mladistvému a absolutní zákaz nařízení práce přesčas těhotné zaměstnankyni. Tyto dva druhy zaměstnanců nemohou vykonávat práci přesčas za žádných okolností – tím je dán absolutní charakter zákazu. Není tedy přípustné, aby vykonávali práci přesčas ani v případě, kdy by o ni sami usilovali.
Zákaz práce přesčas u zaměstnance, který pečuje o kojence
Podle ustanovení § 241 odst. 3 zákoníku práce nesmí zaměstnavatel osobám pečujícím o dítě mladší než jeden rok nařídit výkon práce přesčas. Oproti zmiňovanému absolutnímu zákazu je však v tomto případě možné, aby se zaměstnavatel se zaměstnancem na výkonu práce přesčas domluvili. Určitě tedy platí, že osobám, které se starají o kojence, zaměstnavatel práci přesčas nařídit nemůže a výkon práce přesčas je tedy podmíněn jejich souhlasem.
Chcete zjistit více?
Pokud byste rádi zjistili něco více o práci přesčas nebo se rádi zeptali na jakékoliv jiné otázky, tak nám neváhejte napsat! Rádi Vámi položené dotazy vyřešíme.
Podobné články
Podvod v internetovém prostředí – jaké jsou jeho nejčastější formy, na co si dát pozor a jak se mu vyhnout?
Trestný čin podvodu ve smyslu § 209 trestního zákoníku je tzv. obohacovacím trestným činem, to znamená, že vyžaduje, aby jeho pachatel sebe nebo jiného na úkor oběti obohatil, a to konkrétně tím, že oběť podvodu záměrně uvede v omyl, využije jejího omylu, o kterém ví, nebo před obětí zamlčí podstatné informace, tedy takové, které kdyby oběť znala, tak s podvodníkem nebude jednat či bude jednat za jiných podmínek.
Předsmluvní odpovědnost
Původ institutu je připisován německému právnímu prostředí, kde vznikl v 2. polovině 19. století. Současný institut předsmluvní odpovědnosti je projevem obecného principu poctivosti (§ 6 OZ). Samotná předsmluvní odpovědnost je zakotvena v ustanovení § 1728 až 1730 OZ, kde jsou vymezeny čtyři konkrétní skutkové podstaty tohoto institutu, a to:
Jak pořídit závěť?
Původ institutu je připisován německému právnímu prostředí, kde vznikl v 2. polovině 19. století. Současný institut předsmluvní odpovědnosti je projevem obecného principu poctivosti (§ 6 OZ). Samotná předsmluvní odpovědnost je zakotvena v ustanovení § 1728 až 1730 OZ, kde jsou vymezeny čtyři konkrétní skutkové podstaty tohoto institutu, a to: